Sumo: prohrát jde dvěma způsoby a ten druhý divák přehlédne

Prohrát v sumu jde dvěma způsoby a ten druhý si divák obvykle neuvědomí. Kromě vystoupení z kruhu prohrává i ten, kdo se uvnitř dotkne země čímkoli jiným než chodidly. Ruka, koleno, loket i chomáč vlasů znamenají konec zápasu stejně jako krok ven. Právě proto trvá většina zápasů jen několik sekund.

Ve zkratce

• Kruh není namalovaný, hranici tvoří zpola zapuštěné slaměné balíky.
• Čtyři z nich jsou posunuté ven a dají se použít jako opora paty.
• Zápas nezačíná na povel rozhodčího, ale ve chvíli, kdy se soupeři shodnou.
• Rituál před zápasem trvá zpravidla mnohonásobně déle než zápas sám.
• Facka otevřenou dlaní je povolená, pěst ne.
• Postup v žebříčku nemá vzorec, sestavují ho funkcionáři.
• Profesionální sumo nemá váhové kategorie, amatérské ano.
• Držitele nejvyšší hodnosti nelze degradovat.
• Zdravotní riziko se plně projeví až po skončení kariéry.

Kruh, který se dá vysypat

Kruh má průměr 4,55 metru a není namalovaný. Hranici tvoří rýžové slaměné balíky zpola zapuštěné do jílu. Čtyři z nich jsou posunuté kousek ven a vytvářejí výklenek, o který se dá zapřít pata. To je jediný důvod, proč se zápasník někdy udrží na samém kraji, i když už vypadá ztraceně.

Celý podstavec je čtverec o straně 6,7 metru a výšce třiceti až šedesáti centimetrů, jeho stavba trvá tři dny. Povrch je udusaný jíl posypaný tenkou vrstvou písku a právě podle stopy v písku se v těsných situacích rozhoduje. Uprostřed jsou dvě krátké startovní čáry vzdálené sedmdesát centimetrů.

Jak se vyhrává

Podmínky jsou dvě a jsou rovnocenné. Prohrává ten, kdo se dotkne země uvnitř kruhu čímkoli jiným než chodidly, a stejně tak ten, kdo se dotkne země vně kruhu. Body ani kola neexistují.

Časový strop přesto existuje. Po zhruba čtyřech minutách se vyhlásí přestávka na vodu, po ní se zápasníci vrátí do stejné pozice, a když se ani po dalších několika minutách nerozhodne, zápas se opakuje od začátku. V praxi je to velmi vzácné.

Vítězných technik uznává japonská asociace dvaaosmdesát a k tomu pět způsobů vítězství, které za techniku nepovažuje. Mezinárodní amatérská federace pracuje s jiným počtem. V praxi se přitom objevuje kolem tuctu technik, zbytek je vzácnost.

Rituál není dekorace

Fáze před zápasem má v nejvyšší divizi limit čtyři minuty, o divizi níž tři a v nižších výrazně méně. Znamená to, že příprava trvá zpravidla mnohonásobně déle než samotný zápas, což diváky nezvyklé na tenhle sport mate nejvíc.

Zápas navíc nezačíná na povel rozhodčího. Začíná ve chvíli, kdy se oba soupeři shodnou a vyrazí. Když se neshodnou, jde o falešný start a všechno se opakuje. Rozhodčí tedy vstup do zápasu neurčuje, jen ho hlídá.

Sůl, kterou zápasníci sypou do kruhu, je šintoistická očista. Za jeden turnajový den se jí spotřebuje kolem pětačtyřiceti kilogramů, přičemž jeden zápasník hodí obvykle kolem dvou set gramů. Doušek vody podávaný zápasníkem, který ten den ještě neprohrál, patří ke stejné vrstvě obřadu. V nejnižších divizích se ani sůl, ani voda neprovádějí.

Když je výsledek sporný, sejdou se rozhodčí u kruhu k poradě. Ta může verdikt potvrdit, otočit, nebo nařídit opakování zápasu.

Co je zakázané

Zakázaných zákroků je osm a znamenají okamžitou prohru diskvalifikací: úder zavřenou pěstí, tahání za vlasy, píchnutí do očí nebo do solar plexu, současný úder dlaněmi na obě uši, uchopení nebo tahání za rozkrok, škrcení, kopy do hrudníku nebo do pasu a přehýbání prstů dozadu.

Dva detaily z toho seznamu překvapí. Facka otevřenou dlaní je legální, zatímco pěst ne. A kopy jsou zakázané do trupu, ale podmetení nohy je běžná technika.

Divize, hodnosti a postup

Divizí je šest a hranice, na které záleží, je mezi druhou a třetí od vrcholu. Kdo je nad ní, patří mezi takzvané sekitori, bere plat a obsluhují ho mladší zápasníci. Kdo je pod ní, dostává jen příspěvek za turnaj a sám slouží. Nejvyšší divize má nejvýš dvaačtyřicet zápasníků, druhá přesně osmadvacet. Počty v nižších divizích se mezi zdroji liší, pevné jsou jen tyhle dvě hodnoty.

Turnajů je šest ročně a každý trvá patnáct dní. Zápasníci ze dvou nejvyšších divizí mají patnáct zápasů, tedy jeden denně, ve zbylých čtyřech divizích se zápasí sedmkrát za turnaj.

Klíčový pojem je kladná bilance, tedy víc výher než proher. U vyšších divizí to znamená osm výher a lepší, v nižších čtyři a lepší, a obvykle to vede k posunu nahoru. Postup ale není automatický: neexistuje vzorec, který by z bilance spočítal novou pozici. Žebříček sestavují funkcionáři a zveřejňuje se necelé dva týdny před turnajem.

U nejvyšších hodností jsou zvyklosti ještě volnější. Na druhou nejvyšší hodnost se obvykle vyžaduje kolem třiatřiceti výher ze tří po sobě jdoucích turnajů, na nejvyšší dva tituly za sebou nebo srovnatelný výkon, ale ani jedno není psané pravidlo. Držitel nejvyšší hodnosti se navíc nedá degradovat, místo toho se od něj čeká, že kariéru ukončí.

Hmotnost, zdraví a trénink

Profesionální sumo nemá váhové kategorie, takže soupeř může vážit dvojnásobek. Přehledová práce uvádí průměrnou hmotnost přes sto šedesát kilogramů, denní příjem kolem čtyř tisíc kilokalorií a střední délku života kolem pětašedesáti let, tedy nejméně o deset let kratší než u kontrol.

Starší studie porovnala úmrtnost zápasníků s japonskou mužskou populací téže doby a našla výrazně vyšší hodnoty, zejména ve věku mezi pětatřiceti a čtyřiasedmdesáti lety, přičemž index tělesné hmotnosti vyšel jako statisticky významný faktor. Skupina s nižším indexem měla lepší křivku přežití. Kolik let života to přesně stojí, se přitom mezi zdroji liší: novější přehled mluví zhruba o deseti letech proti kontrolám, jiné zdroje o patnácti proti průměrnému japonskému muži. Rozdíl dělá srovnávací skupina, ne velikost problému.

Zajímavý je metabolický paradox. Většina aktivních zápasníků si díky dennímu tréninku drží normální hodnoty cukru a tuků v krvi, ale inzulinovou rezistenci to nesrovná. Tuk je přitom z velké části podkožní a po ukončení kariéry se poměr obrací ve prospěch tuku uvnitř břicha, tedy toho rizikovějšího. Souvislost mezi tělesným složením a zdravím je tu tedy komplikovanější, než vypadá zvenčí.

Trénink probíhá ve stájích, kde musí být každý profesionální zápasník členem a které vede bývalý zápasník s licencí. Denní režim stojí na tréninku nalačno: nejmladší začínají kolem páté ráno, výše postavení později, snídaně se běžně nejí a po tréninku přijde velký oběd a spánek. Známý vývarový hrnec s masem, rybou, tofu a zeleninou přitom sám o sobě tučný není, energii dělá objem, rýže a nápoje k němu.

Amatérské sumo je jiný sport

Amatérskou verzi řídí mezinárodní federace se sídlem v Tokiu a mistrovství světa mužů se koná od roku 1992, žen od roku 2001. Dva rozdíly proti profesionálnímu sumu jsou zásadní: existují váhové kategorie a soutěží ženy.

V profesionálním sumu přitom ženy na kruh vstoupit ani se ho dotknout nesmějí. Amatérské sumo se tedy podobá spíš jiným úpolovým sportům s kategoriemi a mezinárodní soutěžní strukturou než tomu, co je vidět v přenosech z Japonska.

Kategorie jsou u mužů čtyři plus otevřená, tedy do pětaosmdesáti kilogramů, do sta, do sto patnácti a nad sto patnáct. U žen do pětašedesáti, do třiasedmdesáti, do osmdesáti a nad osmdesát, opět s otevřenou kategorií navrch. Juniorské soutěže mají o kategorii méně.

Osm omylů o sumu

1. Vyhrává ten, kdo soupeře vytlačí z kruhu. Stejně častý je dotyk země uvnitř kruhu.
2. Kruh je namalovaná čára. Hranici tvoří zapuštěné slaměné balíky.
3. Zápas začíná na povel rozhodčího. Začíná, až se oba soupeři shodnou.
4. Údery jsou zakázané. Facka otevřenou dlaní je povolená, pěst ne.
5. Postup se počítá z bilance. Žebříček sestavují funkcionáři, vzorec neexistuje.
6. Zápasníci jen jedí a nehýbou se. Denní režim stojí na tréninku nalačno.
7. Sumo nezná váhové kategorie. Platí to jen o profesionálním sumu, amatérské je má.
8. Nejvyšší hodnost se dá ztratit sestupem. Degradovat ji nelze, jedinou cestou dolů je konec kariéry.

Časté otázky

Jak se v sumu vyhrává?

Dvěma způsoby, které jsou rovnocenné. Soupeř prohraje, když se dotkne země uvnitř kruhu čímkoli jiným než chodidly, nebo když se dotkne země vně kruhu. Body ani kola neexistují.

Proč se zápasníci před zápasem tak dlouho připravují?

Protože rituální fáze má vlastní limit, v nejvyšší divizi čtyři minuty. Zápas sám trvá obvykle několik sekund, takže příprava je mnohonásobně delší než souboj.

K čemu je sůl?

Jde o šintoistickou očistu kruhu. Za jeden turnajový den se jí spotřebuje kolem pětačtyřiceti kilogramů. V nejnižších divizích se ani sůl, ani obřadní doušek vody neprovádějí.

Co je v sumu zakázané?

Osm zákroků, mimo jiné úder pěstí, tahání za vlasy, škrcení, kopy do trupu a přehýbání prstů dozadu. Znamenají okamžitou prohru. Facka otevřenou dlaní a podmetení nohy jsou naopak běžné techniky.

Jak funguje postup v žebříčku?

Kladná bilance v turnaji, tedy víc výher než proher, obvykle vede k posunu nahoru, ale automatický vzorec neexistuje. Žebříček sestavují funkcionáři a zveřejňuje se necelé dva týdny před turnajem.

Má sumo váhové kategorie?

Profesionální ne, soupeř může vážit dvojnásobek. Amatérské sumo kategorie má a na rozdíl od profesionálního v něm soutěží i ženy.

Má sumo váhové kategorie?

Profesionální nemá, takže soupeř může vážit dvojnásobek. Amatérské sumo je naopak má: u mužů čtyři plus otevřenou kategorii, u žen také čtyři a otevřenou. Je to spolu s účastí žen hlavní rozdíl mezi oběma verzemi.

O kolik kratší život mají zápasníci sumo?

Údaje se liší podle srovnávací skupiny. Novější přehled uvádí zhruba deset let proti kontrolám, jiné zdroje patnáct proti průměrnému japonskému muži. Podstatnější než přesné číslo je načasování: aktivní zápasníci si díky tréninku drží slušné hodnoty a riziko se plně projeví až po skončení kariéry.

Mohlo by vás zajímat

• Čím se liší dva úpolové sporty, které se pod jedním jménem hrají podle jiných pravidel, popisuje text o tom, jak fungují kickbox a thajský box.
• Pravidla dalších sportů shrnuje přehled pravidel sportů.

Zdroje

Pravidla a organizace. Materiály japonské asociace sumo k rozměrům zápasiště a jeho stavbě, ke způsobům vítězství a k seznamu uznaných vítězných technik, k osmi zakázaným zákrokům, k průběhu přípravné fáze a k roli rozhodčích, dále k rozdělení do divizí, k počtu turnajů a zápasů, k významu kladné bilance a k pravidlům postupu a sestupu u nejvyšších hodností; pravidla mezinárodní federace sumo pro amatérskou soutěž s vlastním seznamem technik a s váhovými kategoriemi mužů, žen a juniorů.

Zdraví. Studie porovnávající úmrtnost profesionálních zápasníků s japonskou mužskou populací téže doby (1995) včetně modelu, ve kterém vyšel index tělesné hmotnosti jako statisticky významný faktor; novější přehledová práce (2025) s údaji o hmotnosti, indexu tělesné hmotnosti, denním energetickém příjmu, střední délce života a o rozdílu mezi podkožním a nitrobřišním tukem u aktivních a bývalých zápasníků.