Kamenitá stezka do kopce ve středomořské vesnici s olivovníky

Modré zóny: jev ročníků, ne vlastnost místa

OdHana Sportová

Nejtvrdší věta o modrých zónách nepřišla od kritiků, ale od autorů konceptu. Skupina demografů, která zóny sama vymezila, spočítala, že v roce svého prohlášení byly skutečnou odchylkou, ale že se jejich odlišnost od okolního světa od té doby zmenšila, a jako důvod uvádí mimo jiné výměnu ročníků. Modré zóny jsou tedy jev lidí narozených kolem roku 1900, ne vlastnost místa, kterou by šlo navštívit a zkopírovat. A druhá věta, také od autorů konceptu: příliš často se považuje za samozřejmé, že samotné zdokumentování stravy u dlouhověké populace z ní dělá příčinu dlouhověkosti.

Ve zkratce

  • Termín vznikl v demografické práci o Sardinii, ne v populární knize.
  • Validované zóny jsou podle autora konceptu čtyři, populární pětice zahrnuje i jednu, která mezi nimi není.
  • Kritika stojí na tom, že chybovost evidence jedna na deset tisíc stačí obraz zkreslit.
  • Autoři konceptu přiznávají, že Okinawa už kritéria nesplňuje.
  • Na Sardinii konzumace zeleniny a luštěnin v čase klesla, masa a olivového oleje vzrostla.
  • U sardinských devadesátníků měla polovina příznaky depresivity.
  • Pohyb se v zónách nikdy neměřil přístrojem, jen dotazníkem nebo podle sklonitosti terénu.
  • Čech, který se dožije 65 let, má před sebou 8 let bez omezení, průměr Evropské unie je 10,3.

Odkud koncept pochází

Modrá zóna není původně marketingový pojem. Zavedli ho belgický demograf a sardinský lékař při validaci věku sardinských stoletých lidí. Spočítali podíl lidí narozených mezi roky 1880 a 1900, kteří se dožili sta let, a vyhlazením těch hodnot našli oblast ve středovýchodní horské části ostrova, kde se dlouhověkost koncentruje. Nejzajímavější nález nebyl počet stoletých, ale poměr mužů a žen mezi nimi: v té oblasti 1,35 proti 2,43 ve zbytku ostrova, tedy neobvykle vyrovnaný. A jako jednu z hypotéz autoři uvedli vysokou míru příbuzenských sňatků a nízkou imigraci, tedy genetiku, ne životní styl.

Metodika má tři stupně: validace věku, demografické ukazatele a kritérium zóny, podle kterého musí oblast vykazovat úroveň dlouhověkosti aspoň o polovinu vyšší než celostátní průměr. Podle přehledové práce autora konceptu jsou validované čtyři zóny, tedy Okinawa, Sardinie, Nicoya a Ikaria, s Martinikem jako nově se objevující pátou a s Galicií ve fázi validace.

Tady je první věcná nesrovnalost, kterou populární texty nezmiňují. Známá pětice zón obsahuje i kalifornskou Loma Lindu, kterou demografická definice mezi validované zóny neuvádí. Není to totéž: Loma Linda není geograficky vymezená populace s ověřeným podílem stoletých, ale náboženská komunita zkoumaná v jiných studiích. A nad demografickým jádrem dnes stojí komerční vrstva, protože značku Blue Zones v roce 2020 převzala zdravotnická skupina, což dokládá její vlastní tisková zpráva.

Jak se ověřuje věk a proč je to jádro sporu

U extrémně vzácných jevů rozhoduje kvalita evidence víc než biologie, a právě tady spor začíná. Recenzovaná práce z roku 2018 ukázala modelováním, že chyby v určení věku a v míchání ročníků zavedené s frekvencí nižší než jedna na deset tisíc stačí k tomu, aby v datech vzniklo zpomalení růstu úmrtnosti v nejvyšším věku. Po korekci na tyhle zdroje chyby zpomalení zmizelo.

Na to navazuje analýza, která u amerických záznamů zjistila, že status superstoletého člověka předpovídá absence matriční evidence: zavedení rodných listů v jednotlivých státech se pojilo s poklesem počtu takových záznamů o 69 až 82 procent. V zemích s jednotnější evidencí zase výskyt pozoruhodného věku předpovídala chudoba a kratší naděje dožití. Jenže tahle analýza je preprint, tedy práce bez recenzního posouzení, a v textu to musí být napsané. Její autor za ni dostal satirickou Ig Nobelovu cenu, což není vědecké ocenění ani vyvrácení, jen ocenění za výzkum, který nejdřív pobaví a pak přinutí přemýšlet.

Autoři konceptu odpověděli v recenzovaném článku a jejich argument je metodický: většina tvrzení o výjimečné dlouhověkosti postavených na vlastním údaji je nepravdivá a ví se to dlouho, ale gerontologická demografie skutečný věk určuje křížovou kontrolou více nezávislých dokumentárních zdrojů. U Sardinie jsou to civilní matriky od roku 1866 a církevní archivy od sedmnáctého století, u Nicoyi tři nezávislé databáze včetně volebních seznamů, u Ikarie obecní matriky a sčítání, u Okinawy národní registr s rekonstrukcí rodin. V obou prvních případech terénní ověření vyřadilo po jednom nepravém případu, což je samo dokladem, že kontrola funguje.

Zóny slábnou, a dokládají to jejich autoři

Nejcennější dostupná analýza je společná práce skupiny, do které patří i autoři konceptu. Porovnala Okinawu, vybrané sardinské obce a Nicoyu s vlastním státem i se složeným srovnáním tehdy nejdéle žijících zemí. Výsledek má dvě poloviny a obě jsou důležité.

První polovina zóny potvrzuje. V roce, kdy byla každá zóna prohlášena, byla u mužů naděje dožití v sedmdesáti letech v průměru o necelých deset procent vyšší než u srovnání, podmíněné přežití ze sedmdesáti na sto let bylo přibližně dvojnásobné a prevalence stoletých na sto tisíc obyvatel byla na Okinawě dva a sedm desetin krát vyšší.

Druhá polovina je ta, o které se nemluví. Zlepšování těchto ukazatelů se u Okinawy a Nicoyi přibližně po roce 2010 zpomalilo a demografická odlišnost všech tří zón se od jejich identifikace zmenšila. Autoři to vysvětlují dohnáním ze strany ostatních populací, obecným zpomalením zlepšování úmrtnosti v pozdním věku a výměnou ročníků, která odstranila příznivé podmínky z raného a středního života u lidí narozených na začátku dvacátého století. V recenzované odpovědi na kritiku navíc autoři výslovně připouštějí, že zóny nejsou trvalé a že Okinawa už kritéria nesplňuje kvůli pozápadnění stravy a životního stylu. Tahle práce je ovšem také preprint, takže i tady platí opatrnost.

Strava: co měření skutečně našla

Popularizační výklad říká, že modré zóny dokládají prospěch rostlinné stravy. Primární data ze zón to nepotvrzují a autoři konceptu proti takovému výkladu sami varují.

Průřezová studie u 150 nejstarších lidí ve věku devadesát až sto jeden let ze sardinské zóny srovnala současný jídelníček se stavem před nutriční změnou na počátku šedesátých let. Konzumace masa, olivového oleje a čerstvého ovoce mírně vzrostla, zatímco konzumace sádla, luštěnin a zeleniny klesla. Vyšší příjem olivového oleje koreloval s vlastním hodnocením zdraví a s mobilitou, vyšší příjem kuřecího masa s výkonem v běžných i složitějších denních činnostech, a konzumace zeleniny měla se zdravotními ukazateli nízkou korelaci.

Srovnání dvou zón, tedy Nicoyi a sardinské Ogliastry, potvrdilo, že převažující model je rostlinná strava doplněná nezanedbatelnou konzumací živočišných produktů, převážně mléčných. Frekvence konzumace mléka korelovala pozitivně se skóre denních činností, zatímco konzumace luštěnin korelovala negativně s vlastním hodnocením zdraví.

A jeden nález, který jde proti obrazu nejšťastnějších lidí na světě. Ve studii dvou set sardinských devadesátníků mělo příznaky depresivity jedenapadesát procent kohorty a rostlinná strava se pojila s vyšším rizikem depresivity, zatímco umírněná konzumace živočišných potravin s lepším afektivním stavem. Všechno jsou to korelace na malých vzorcích, ne prokázané příčiny, a přesně tak to autoři formulují: strava zdokumentovaná u dlouhověké populace není tím samým důkazem příčiny.

Pohyb: jediný tvrdý doklad je ekologický

Pro sportovní magazín je tohle nejpodstatnější část a je v ní zajímavější, co chybí, než co je.

Ekologická studie všech 377 sardinských obcí porovnala území s vyšší a nižší úrovní dlouhověkosti podle proměnných z prvních desetiletí dvacátého století. Většina výživových proměnných se mezi oblastmi významně nelišila. Významně se lišily tři jiné věci: pastevectví, pohybová aktivita odhadovaná průměrnou sklonitostí terénu obce a průměrná denní vzdálenost, kterou musela pracující populace překonat do zaměstnání. Autoři z toho vyvozují, že pro prostorovou variabilitu sardinské dlouhověkosti je podstatný celodenní energetický výdej z práce a z terénu.

Omezení je ovšem velké a patří do každé zmínky téhle studie: ekologická studie neumí říct nic o jednotlivcích. Ukazuje, že obce s kopcovitým terénem a pastevectvím měly víc stoletých, ne že konkrétní pastevec žil dlouho kvůli chození do kopce.

Jinde se pohyb v zónách měřil dotazníkem, na Ikarii u jedenasedmdesáti lidí nad devadesát let, nebo právě zástupným ukazatelem v podobě sklonitosti terénu. Přístrojové měření pohybu u validovaných stoletých nebo devadesátníků v modrých zónách se v recenzované podobě dohledat nepodařilo. Žádné číslo kroků z modrých zón tedy neexistuje.

Pro řádovou představu, jak vypadá den v tomhle věku, se dá použít jediné dostupné přístrojové měření, ovšem mimo zóny: u osmatřiceti finských devadesátníků obsahoval průměrný den 2931 kroků, jedenáct minut pohybu střední až vysoké intenzity a 13,6 hodiny sedavého času. Nejčastější byly dávky pohybu kratší než tři minuty. Kolik chůze má doložený vztah ke zdraví obecně, rozebírá text o počtu kroků denně, a co se ví o samotném sezení, popisuje článek o sedavém chování.

Věta o tom, že denní chůze v kopcích je lepší než posilovna, tedy není ani doložená, ani vyvrácená. Takové srovnání nikdo neprovedl a v modrých zónách žádná tradice řízeného tréninku není.

Genetika proti prostředí

Na obě strany existuje po jednom tvrdém dokladu, oba z Nicoyi. Pro prostředí mluví to, že u lidí, kteří se z oblasti vystěhovali, výhoda mizí. Kdyby ji nesla hlavně genetika, s člověkem by se přestěhovala. Pro genetiku mluví nález, že vyšší indiánský genetický podíl se v téže populaci pojil s dlouhověkostí, ale bylo to na vzorku čtyřiceti lidí. Proti jednoduchému genetickému výkladu zón navíc mluví to, že v ikarijské a sardinské zóně byla frekvence několika známých alel spojovaných s dlouhověkostí nižší než v referenčních populacích.

Dědivost samotné délky života je doložená lépe než cokoli o zónách. Studie dánských, finských a švédských dvojčat narozených mezi roky 1870 a 1910 s více než dvaceti tisíci lidmi dává genetickým faktorům přibližně dvacet až třicet procent celkové variability. Nejpodstatnější je ale tvar toho vlivu: před šedesátkou je genetický vliv na délku života minimální a teprve potom roste. Analýza rozsáhlých rodokmenů pak ukázala, že i tahle čísla jsou nadhodnocená, protože si lidé nevybírají partnery náhodně.

Co platí v Česku

Česká data jsou v tomhle tématu zajímavější než cizí, protože ukazují, kde je skutečná mezera. Naděje dožití při narození byla v Česku za rok 2024 podle evropské statistiky 80,1 roku proti unijnímu průměru 81,5 roku, což je osmnácté místo ze sedmadvaceti států.

Zásadní rozdíl ale není v délce života, nýbrž v tom, kolik z něj je bez omezení. Čech, který se dožije pětašedesáti let, má podle údajů za rok 2024 před sebou v průměru 18,9 roku života, z toho 8,0 roku bez omezení běžných činností. Průměr Evropské unie je 20,2 roku, z toho 10,3 roku bez omezení. V podílu tedy Česko stojí na 42,3 procenta zbývajícího života po pětašedesátce proti 50,9 procenta v unii.

K ukazateli zdravých let ovšem patří výhrada, kterou je vidět v datech na první pohled. Počítá se z toho, jak lidé v dotazníku sami hodnotí dlouhodobé omezení činností, takže mezinárodní srovnatelnost je omezená: Bulharsko má nejnižší naději dožití v unii, ale ve zdravých letech se řadí na čtvrté místo, zatímco Finsko má šestou nejvyšší naději dožití a ve zdravých letech je předposlední. Žebříček zdravých let tedy neříká jen, kde jsou lidé zdravější, ale i to, jak o svém zdraví vypovídají.

Stoletých lidí mělo Česko k začátku roku 2025 celkem 977, z toho 129 mužů a 848 žen, a počet v posledních letech roste. V přepočtu je to řádově devět stoletých na sto tisíc obyvatel proti asi devětadvaceti v celé unii. A jedna věc, která se při srovnávání s modrými zónami snadno přehlédne: české počty stoletých nejsou individuálně validované podle standardů gerontologické demografie, jsou z populační bilance a registrů. Nejsou proto stejné kvality jako údaje z validovaných zón a nemají se srovnávat, jako by byly.

Devět omylů o modrých zónách

  1. Modré zóny jsou marketingový výmysl. Termín vznikl v demografické práci o Sardinii a metodika validace věku je popsaná v recenzované literatuře. Komerční vrstva vznikla až později.
  2. Modré zóny jsou jich pět. Demografická definice uvádí čtyři validované a jednu nově se objevující. Populární pětice obsahuje komunitu, která mezi validovanými není.
  3. Zóny dokazují prospěch rostlinné stravy. Na Sardinii konzumace zeleniny a luštěnin v čase klesla a zelenina měla se zdravotními ukazateli nízkou korelaci. Autoři konceptu proti kauzálnímu výkladu stravy sami varují.
  4. Lidé v zónách jsou nejšťastnější na světě. Ve studii dvou set sardinských devadesátníků mělo příznaky depresivity jedenapadesát procent.
  5. V zónách se hodně sportuje. Pohyb se tam nikdy neměřil přístrojem. Jediný tvrdý doklad je ekologický a týká se sklonitosti terénu a cesty do práce.
  6. Zóny fungují dodnes stejně. Autoři konceptu spočítali, že odlišnost zón se od jejich identifikace zmenšila, a u Okinawy přiznávají, že kritéria už nesplňuje.
  7. Dlouhověkost je hlavně genetika. Studie dvojčat dává genetickým faktorům dvacet až třicet procent variability a před šedesátkou je jejich vliv minimální.
  8. Kritika modré zóny vyvrátila. Nejcitovanější práce o matrikách je preprint, tedy bez recenze, a autoři konceptu na kritiku odpověděli v recenzovaném článku popisem křížové validace.
  9. Ig Nobelova cena znamená, že šlo o špatný výzkum. Je to satirická cena za práci, která nejdřív pobaví a pak přinutí přemýšlet, ne vědecké ocenění ani vyvrácení.

Časté otázky

Co je modrá zóna?

Oblast, ve které je podíl lidí dožívajících se sta let výrazně vyšší než celostátní průměr, vymezená demografickou metodikou s validací věku. Kritériem je úroveň dlouhověkosti aspoň o polovinu vyšší než celostátní průměr.

Kolik jich je?

Podle přehledu autora konceptu jsou validované čtyři, tedy Okinawa, Sardinie, Nicoya a Ikaria, s Martinikem jako nově se objevující pátou. Populární pětice uvádí místo Martiniku kalifornskou komunitu, která mezi validovanými zónami není.

Jsou ta data o věku vůbec spolehlivá?

Je to jádro sporu. Kritika ukázala, že chybovost evidence nižší než jedna na deset tisíc stačí obraz úmrtnosti v nejvyšším věku zkreslit. Autoři konceptu odpověděli popisem křížové kontroly více nezávislých dokumentů a v dvou zónách takto sami vyřadili nepravé případy.

Platí modré zóny i dnes?

Podle analýzy, na které se autoři konceptu podíleli, byly zóny odchylkou v roce svého prohlášení, ale jejich odlišnost se od té doby zmenšila. Okinawa už podle autorů kritéria nesplňuje.

Je strava modrých zón cesta k dlouhověkosti?

Z primárních dat to nevyplývá. Na Sardinii se jídelníček v čase měnil, konzumace zeleniny a luštěnin klesla a nejlepší korelace se zdravotními ukazateli měly olivový olej a drůbeží maso. Autoři konceptu upozorňují, že zdokumentovaná strava není totéž jako prokázaná příčina.

Kolik se v modrých zónách hýbou?

Nikdo to nezměřil přístrojem. Doložené je jen to, že sardinské obce s kopcovitějším terénem, pastevectvím a delší cestou do práce měly víc stoletých, a že na Ikarii většina lidí nad devadesát let uváděla v dotazníku střední nebo vysokou úroveň aktivity.

Kolik z dlouhověkosti je dědičné?

Studie dvojčat narozených mezi roky 1870 a 1910 dává genetickým faktorům přibližně dvacet až třicet procent variability délky života dospělých, přičemž před šedesátkou je jejich vliv minimální. Pozdější analýza rodokmenů naznačuje, že i tohle je nadhodnocené.

Jak si stojí Česko?

Naděje dožití je pod evropským průměrem, ale větší rozdíl je ve zdravých letech. Po pětašedesátce má Čech v průměru 18,9 roku života, z toho 8,0 roku bez omezení, proti unijním 20,2 a 10,3 roku. Ukazatel zdravých let je ovšem postavený na vlastním hodnocení, takže mezinárodní srovnání je omezené.

Mohlo by vás zajímat

Zdroje

Text má informativní charakter.

Podobné příspěvky