Skok o tyči: pravidla, technika a jak vybrat tyč

Skok o tyči je atletická disciplína, ve které skokan po rozběhu zasune pružnou tyč do kovové skříňky, nechá se jí vynést vzhůru a přeskočí vodorovnou laťku. Rozhoduje rychlost na rozběhu, přesný zásun a odraz a schopnost využít energii ohnuté tyče. Podle pravidel World Athletics má závodník na každé výšce nejvýš tři pokusy a tři nezdary po sobě znamenají konec. Najdete tu, jak skok probíhá, co říkají pravidla, jakou tyč zvolit a jak se disciplína učí od základů.

Ve zkratce

  • Skok má čtyři hlavní fáze: rozběh, odraz se zásunem tyče, let s přechodem laťky a dopad do doskočiště.
  • Tři neplatné pokusy po sobě vyřazují bez ohledu na to, na jaké výšce padly. Pokus lze vynechat a pokračovat na vyšší výšce.
  • Tyč smí být z jakéhokoli materiálu a mít jakoukoli délku i průměr, povrch ale musí být hladký.
  • Laťka měří 4,50 metru, doskočiště na velkých závodech nejméně 6 x 6 metrů a 0,8 metru na výšku.
  • Začátečníci se podle metodiky Českého atletického svazu učí nejdřív na rovné tyči z krátkého rozběhu, často s dopadem do písku.

Jak skok o tyči probíhá

Rozběh a zásun tyče

Skokan nese tyč a postupně zrychluje. Rozběh mívá podle World Athletics deset až dvacet a více kroků a dráha pro něj musí měřit nejméně 40 metrů od takzvané nulové čáry. Metodika Českého atletického svazu popisuje zásun tyče na poslední dva kroky rozběhu: tyč je zpočátku vodorovně, trup vzpřímený a ruce se plynule zvedají vzhůru. Vzdálenost mezi rukama na tyči bývá kolem 50 až 60 centimetrů.

Odraz

V okamžiku odrazu je horní ruka natažená v lokti a špička odrazové nohy by měla stát svisle pod místem horního úchopu. Když se skokan odrazí blíž ke skříňce, mluví trenéři o podběhnutém odrazu, při kterém se energie z rozběhu přenáší neefektivně. Metodika ČAS připomíná koncept volného odrazu, který na začátku osmdesátých let formuloval trenér Vitalij Petrov a dovedl ho do praxe Sergej Bubka. Tyč se podle něj nemá ohýbat silou paží, ale jako důsledek rychlosti a hmotnosti skokana.

Let, zvrat a přechod laťky

Po odrazu skokan visí na tyči a švihem dostává nohy nahoru do zvratu. Cílem je udržet těžiště co nejblíž ose tyče, protože čím menší je vzdálenost od místa opory ve skříňce, tím rychleji se soustava skokan a tyč otáčí. Ve chvíli, kdy se tyč napřimuje do svislé polohy, přichází obrat čelem k laťce a vzlet. Nad laťkou se skokan od tyče odtlačí a pustí ji.

Dopad

Skok končí dopadem na záda do měkkého doskočiště. Pravidla World Athletics stanoví pro velké mezinárodní závody doskočiště nejméně 6 metrů dlouhé a 6 metrů široké, vysoké 0,8 metru, s předními díly dlouhými aspoň 2 metry. Na ostatních závodech se doporučuje nejméně 5 x 5 metrů při stejné výšce.

Pravidla skoku o tyči

Pokusy, vynechání a vypadnutí

Závodník smí začít na kterékoli z předem oznámených výšek a pak skákat podle vlastního uvážení. Tři neplatné pokusy po sobě vyřazují, i když padly na různých výškách. Skokan tak může po prvním nezdaru druhý a třetí pokus vynechat a zkusit vyšší výšku, ale tam už má jen jeden pokus. Dokud v soutěži zbývá víc závodníků, laťka se zvedá nejméně o 5 centimetrů a přírůstek se nesmí zvětšovat.

Kdy je pokus neplatný

Pokus je neplatný, když laťka po skoku nezůstane na obou držácích kvůli skokanovi. Nezdar je také dotek země nebo doskočiště za svislou rovinou zadního konce skříňky tělem či tyčí, dokud skokan laťku nepřekonal. Pravidla zakazují po odrazu přesunout spodní ruku nad horní nebo horní ruku posunout výš. Neplatné je i přidržení nebo vrácení laťky rukou. Přidržování laťky, anglicky volzing, podle World Athletics zakázala tehdejší IAAF v roce 1983.

Časový limit a posun stojanů

Na pokus má skokan při více než třech závodnících v soutěži jednu minutu, při dvou nebo třech dvě minuty a když zbude sám, pět minut. Na dva pokusy po sobě platí tři minuty. Čas začíná běžet, až když je laťka nastavená podle přání skokana. Ten si totiž může nechat posunout stojany směrem k doskočišti, a to od roviny zadního konce skříňky až o 80 centimetrů.

Zlomená tyč a dotek tyče

Když se skokanovi při pokusu tyč zlomí, nepočítá se to jako nezdar a dostane náhradní pokus. Po puštění tyče se jí nikdo, ani sám skokan, nesmí dotknout, pokud nepadá směrem od laťky a stojanů. Když se jí někdo dotkne a vrchní rozhodčí usoudí, že by jinak laťku shodila, zapíše se pokus jako neplatný. Na ruce i na tyč smí skokan dát látku pro lepší úchop a smí používat rukavice.

Kdo vyhraje při stejné výšce

Vítězí ten, kdo překonal nejvyšší výšku. Při rovnosti rozhoduje menší počet pokusů na poslední překonané výšce, potom menší celkový počet nezdarů v soutěži. Pokud jsou závodníci stále na stejno a jde o první místo, následuje rozeskakování s jedním pokusem na každé výšce, při kterém se laťka zvedá nebo snižuje o 5 centimetrů. Obecná pravidla pro všechny výškové skoky shrnuje přehled pravidel atletických hodů a skoků.

Tyč: materiál, délka a tvrdost

Co pravidla dovolují

Pravidla World Athletics tyč téměř neomezují. Může být z jakéhokoli materiálu nebo jejich kombinace a mít jakoukoli délku i průměr, jen základní povrch musí být hladký. Na horním konci smí být páska na ochranu ruky, ale rovnoměrná, bez kroužků a smyček, které by vytvářely náhlou změnu průměru. Závodník může skákat s vlastní tyčí, cizí tyč smí použít jen se souhlasem majitele.

Jak se tyče liší

Moderní tyče se vyrábějí ze skelných a uhlíkových vláken, obvyklá délka je podle World Athletics zhruba 4 až 5,20 metru. Výrobci u každé tyče uvádějí hmotnostní hodnocení, tedy nejvyšší hmotnost skokana, pro kterou je tyč určena, a číslo tvrdosti, u kterého nižší hodnota znamená tužší tyč. Výrobce UCS Spirit výslovně doporučuje používat jen tyč s hodnocením rovným vlastní hmotnosti nebo vyšším. Delší a tužší tyč dovolí vyšší skok, ale vyžaduje víc rychlosti a síly.

Proč začátečníci nezačínají na dlouhé tyči

Výrobce UCS Spirit uvádí, že začínající skokani obvykle skáčou s kratšími tyčemi, dokud se učí zásun a odraz, a s rostoucí rychlostí a silou přecházejí na tužší. Metodika ČAS jde ještě dál a první skoky staví na rovné, neohýbající se tyči. Výběr konkrétní tyče patří do rukou trenéra, který zná rychlost a hmotnost skokana.

Sektor pro skok o tyči

Skříňka a rozběhová dráha

Zapichovací skříňka je zapuštěná do úrovně rozběhové dráhy. Podle pravidel měří na dně 1 metr, vpředu je široká 0,60 metru a u zarážky se zužuje na 0,15 metru. Dno klesá k zarážce do hloubky 0,20 metru a se zarážkou svírá úhel 105 stupňů. Rozběhová dráha je široká 1,22 metru a dlouhá nejméně 40 metrů, kde to podmínky dovolí 45 metrů.

Stojany a laťka

Laťka pro skok o tyči je dlouhá 4,50 metru, váží nejvýš 2,25 kilogramu a nesmí být z kovu. Leží na hladkých vodorovných držácích bez zářezů, vzdálených od sebe 4,28 až 4,37 metru, aby při doteku snadno spadla směrem do doskočiště. Tyčka se závodí venku i v hale, rozdíly mezi oběma prostředími popisuje článek o halové atletice a jejích specifikách.

Odkud se skok o tyči vzal

Podle World Athletics se o tyči skákalo už ve starověkém Řecku, tehdy však do dálky. První soutěž na výšku se konala v roce 1843 v anglickém Lancashiru. Tyče byly nejdřív z jasanu nebo ořešáku, od roku 1857 je doložený bambus, ve čtyřicátých letech přišla ocel. Pružné laminátové tyče se rozšířily na přelomu padesátých a šedesátých let a změnily techniku i výkony. Muži skáčou o tyči na všech novodobých olympijských hrách, ženy od her v Sydney 2000, kde vyhrála Stacy Dragila.

Skok o tyči je také jednou z deseti disciplín desetiboje, takže ho musí zvládnout i vícebojaři. Jak vypadá kariéra postavená na všestrannosti, ukazuje příběh Romana Šebrleho a jeho desetiboje. Tyčka je na programu i vrcholných šampionátů, přehled jejich historie najdete v článku o mistrovství světa v atletice.

Jak začít se skokem o tyči

Nejdřív rovná tyč

Reprezentační trenér skoků Zdeněk Lubenský v metodice Českého atletického svazu doporučuje začínat nácvikem na rovné, neohýbající se tyči. Skokan na ní pochopí, jak se energie z rozběhu převádí do pohybu tyče do svislé polohy a jak správně viset. Řada má devět cviků od nejjednodušších po složité. Vracejí se k nim podle metodiky i špičkoví závodníci v přípravném období.

První skoky z vyvýšeného místa

Úplně první cvik je zhoupnutí na tyči z vyvýšeného místa do písku z jednoho kroku. Tyč je zapíchnutá v písku a trenér ji přidržuje z levé strany, aby se plynule dostala do svislé polohy a skokan bezpečně doskočil. Pak přichází přechod na tyč ze dvou kroků, nácvik zásunu za chůze a postupné prodlužování rozběhu na čtyři a šest kroků. Až potom přichází zvrat a skok přes laťku nebo gumu.

Jak najít úchop a místo rozběhu

Pro rozběh ze dvou kroků uvádí metodika jednoduché pravidlo. Skokan vzpaží spodní ruku a uchopí svislou tyč, horní rukou ji chytí zhruba 40 až 50 centimetrů nad ní. S tímto úchopem se postaví na místo odrazu s tyčí ve skříňce a nataženou horní rukou a udělá dva dlouhé kroky vzad. Každé prodloužení rozběhu o dva kroky znamená posunout úchop výš zhruba o 15 až 20 centimetrů, takzvaně o dvě pěsti.

Co pomáhá mimo sektor

Tyčka spojuje sprinterskou rychlost, odrazovou sílu a obratnost na nářadí. Výbušnost nohou rozvíjí plyometrický trénink se skoky a odrazy, rychlost klasické sprinty a práce na technice běhu. Kdo se k disciplíně chce dostat, měl by hledat atletický oddíl s tyčkařským sektorem a trenérem, protože bez doskočiště, skříňky a odborného dohledu se tato disciplína trénovat nedá. Základní pravidla celé atletiky shrnuje článek o pravidlech atletiky.

Šest nejčastějších chyb začínajících tyčkařů

Metodika Českého atletického svazu vyjmenovává chyby, se kterými se trenéři u začátečníků setkávají nejčastěji:

  1. Tyč není na začátku zásunu vodorovně, její konec je příliš vysoko nebo nízko.
  2. Zásun neprobíhá na poslední dva kroky, ale začíná pozdě, nebo naopak na čtyři a více kroků.
  3. Skokan nemá při rozběhu vysokou vzpřímenou pozici, zaklání nebo předklání trup a snižuje těžiště.
  4. Podběhnutý odraz: špička odrazové nohy není pod horním úchopem, ale blíž ke skříňce.
  5. Nezpevněná pozice při odrazu, kdy se odrazová noha podlomí nebo se horní ruka pokrčí v lokti.
  6. Loket spodní ruky se při odrazu tlačí pod tyč, což vychyluje ramena a narušuje rovnováhu.

Časté otázky

Kolik pokusů má skokan o tyči na jedné výšce?

Na každé výšce má nejvýš tři pokusy. Vyřadí ho ale tři neplatné pokusy po sobě, i když padly na různých výškách. Kdo po nezdaru zbylé pokusy vynechá a přejde na vyšší výšku, má tam tedy méně pokusů.

Z čeho je tyč na skok o tyči?

Moderní tyče jsou ze skelných a uhlíkových vláken. Pravidla World Athletics materiál, délku ani průměr neomezují, vyžadují jen hladký povrch. Dřív se skákalo na dřevěných, bambusových a ocelových tyčích, pružné tyče se prosadily na přelomu padesátých a šedesátých let.

Jak dlouhá je tyč na skok o tyči?

Obvykle měří zhruba 4 až 5,20 metru, začátečníci používají kratší. Kromě délky rozhoduje hmotnostní hodnocení a tvrdost. Výrobci doporučují tyč s hodnocením nejméně rovným hmotnosti skokana, konkrétní volbu by měl udělat trenér.

Co se stane, když se tyč při skoku zlomí?

Zlomená tyč se nepočítá jako neplatný pokus a skokan dostane náhradní pokus. Bezpečnost při takové nehodě zajišťuje hlavně dostatečně velké doskočiště a polstrování kolem skříňky a stojanů, proto se tyčka trénuje jen ve vybaveném sektoru.

Od kolika let se dá začít se skokem o tyči?

Pravidla minimální věk pro nácvik neurčují a metodika ČAS pracuje s různými věkovými kategoriemi. Rozhoduje hlavně přístup k oddílu s tyčkařským sektorem a trenérem. Začíná se rovnou tyčí, krátkým rozběhem a skoky do písku pod dohledem.

Proč skokan nechává posouvat stojany?

Pravidla mu dovolují posunout laťku od roviny zadního konce skříňky až o 80 centimetrů směrem k doskočišti, aby odpovídala jeho skoku. Pozici pro první pokus hlásí rozhodčím před soutěží. Jakmile začne běžet čas na pokus, už ji měnit nesmí.

Zdroje

Podobné příspěvky

Napsat komentář